Láska, ochota a obětavost mezi oslovené zatím nedorazila. Nikdo jejího syna, který sice nechodil, skoro nemluvil, ale za to se krásně smál, nechtěl přijmout a vlastně ani vidět. Představa, že bude nucená se svým synem zůstat napořád doma, se stala noční můrou, která jí v noci nedala spát. Jak zahnat takovou můru? Je známo, že můry, hlavně ty noční, se bojí odvahy a jasných rozhodnutí.
Takže maminka vytáhla do boje s nepochopením a lhostejností. Oslovení odborníci vyjadřovali krajní nedůvěru jejímu nápadu zřídit na normální školce oddělení pro děti s mentálním postižením, které by se mohly s těmi normálními potkávat a sblížit. Vymýšleli komplikace, proč toto zařízení nemůže existovat a jaké hrozné problémy s sebou přinese. Mýlili se.
Denní stacionář zahájil svůj provoz v listopadu roku 1990 v jedné z budov jeslí 5. MŠ ve Školní ulici. O této události se zmínil i regionální tisk.
Zřizovatelem denního stacionáře byl Městský úřad v Chodově. Do zařízení v té době docházelo 7 klientů a nejstaršímu klientovi bylo 14 let a nejmladšímu 2,5 roku. Jednalo se převážně o klienty se středním a těžkým mentálním postižením. Ve stacionáři byly zaměstnány tři vychovatelky, z toho dvě na plný a jedna na částečný úvazek. Jejich zaměstnavatelem byl od vzniku zařízení Okresní ústav sociálních služeb v Sokolově, který v průběhu roku 1991 převzal od Městského úřadu v Chodově i plné financování jeho provozu.
Denní stacionář byl jako ústav sociální péče (ÚSP) zařazen do struktury OÚSS Sokolov. Hlavní náplní činnosti denního stacionáře v prvních letech jeho existence byla základní péče a výchova dětí se středním a těžkým mentálním postižením. Vzhledem k nárůstu počtu klientů a se změnou jejich věkové struktury byl v roce 1997 upraven statut zařízení na denní stacionář pro děti a dospělé s mentálním postižením a věková hranice pro přijetí do zařízení byla posunuta na 40 let. V roce 1994 byla ve stacionáři zřízena jedna třída pomocné školy a v roce 1996 třída druhá. Výuku v těchto třídách zajišťovala Zvláštní škola v Chodově ve spolupráci se stacionářem. Na činnosti denního stacionáře se od samého začátku podílela také Okresní organizace sdružení pro pomoc mentálně postiženým (SPMP) v Sokolově. Převážná většina rodičů klientů stacionáře jsou členy tohoto sdružení. Od roku 1998 vydává místní organizace SPMP, která působí při stacionáři časopis Porozumění, ve kterém jsou pravidelně uveřejňovány příspěvky klientů a jejich rodičů, reagující na aktuální události nejenom ve stacionáři, ale i v našem městě a jeho okolí. Jsou zde také uveřejňovány postřehy a zážitky ze soukromého života rodin klientů. Od tohoto roku začal stacionář, na základě ankety, která proběhla v časopise Porozumění, používat neoficiální název Mateřídouška.
V roce 2004 jsme navázali spolupráci se Speciální školou v Irchenriehtu, která se nachází nedaleko Weiden v SRN. Pořádají se pravidelné vzájemné návštěvy a workshopy.
V roce 2005 se denní stacionář jako poskytovatel sociálních služeb zapojil do komunitního plánování města Chodova a od tohoto roku má stacionář také své vlastní internetové stránky.
Rok 2007 s sebou přinesl některé zásadní změny. V létě proběhla přístavba a rozsáhlá rekonstrukce budovy stacionáře. Během tohoto roku byla připravena změna zřizovatele denního stacionáře. Byla založena obecně prospěšná společnost Denní centrum Mateřídouška, o.p.s., která se od 1. 1. 2008 stala zřizovatelem stacionáře.
V listopadu 2010 oslavil denní stacionář 20 let své činnosti. V úterý 7. 12. 2010 proběhla vernisáž výstavy k tomuto výročí. Výstava se konala v Městské galerii Chodov a to ve výstavní síni DDM Bludiště. Vernisáž byla zahájena krátkým pěveckým vystoupením klientů Mateřídoušky, kteří zazpívali písničky z mateřídouškové tvorby. Vernisáže se zúčastnili zástupci městského úřadu, přátelé a příznivci Mateřídoušky i rodiče klientů.
O pět let později jsme oslavili další jubileum, tentokrát 25 let od svého založení. Oslava proběhla opravdu velkolepě – ve zcela zaplněném velkém sále kulturního střediska KASS jsme si v rámci bohatého programu zavzpomínali na první krůčky, i pozdější období našeho osamostatnění jakožto obecně prospěšné společnosti.
