Standa Beneš působí jako bubnový terapeut v Denním centru Mateřídouška už od roku 2020. V témže roce založil i kapelu No Problem, kterou tvoří klienti sociálně terapeutických dílen. V září tím pádem kapela oslavila už 4. výročí. Mimo Mateřídoušku Standa působil v mnoha projektech a kapelách jako například Termit, Bordel v notách, Volný místa, Inside Story, Missmatch, Beatový družstvo, Těžko soudit motýla nebo Hadem pro mého munga…
Nedávno jste měli s terapeutickou kapelou No Problem první koncert, na kterém vaši kolegové a spoluhráči dostali svůj první honorář. Považujete to za velký úspěch?
Standa: Je to ohromný úspěch. Bylo to na festivalu Rockfest Vintířov 2024. Spojení těchto dvou světů je pro mě naprostá priorita. Měl jsem štěstí, že se všichni cítili jako doma a byli spokojení. To je vlastně mým cílem – spojit to dohromady.
A když pak lidé tleskají těm, díky kterým by na ulici raději přešli na druhý chodník, jen aby se jim vyhnuli… Na koncertu stojí přímo před nimi a dávají jim potlesk… To je to, co mě opravdu naplňuje.
Jak jste se k terapii bubnováním dostal?
Standa: Bylo to docela jednoduché. V roce 2016 jsem se svou kapelou hrál na festivalu Babí léto v areálu Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Tam jsem potkal bubnového terapeuta, který se terapiím věnoval přímo v Bohnicích. Když jsem viděl, jak to funguje, uvědomil jsem si, že chci dělat něco podobného, ale jinak. Tak jsem se do toho ponořil, prostudoval materiály z Anglie, Ameriky a dalších zemí. Když jsem to všechno pochopil, nabídnul jsem svůj přístup a začal s tím.
Čím je kapela No Problem pro klienty přínosná?
Standa: Jde o práci s hemisférami mozku a to je klíč. Je to o lásce a energii. Ukazuji jim, jak se vymanit z cyklu. Jejich tělo si vlastně odpočine, získá všechny látky, které potřebuje pro svůj chod, a zároveň jsou nabití endorfiny a adrenalinem, takže všechno je, jak má být. Nikam nespěchám a rád se nechávám překvapit, co přijde. Mou vizí je, jak jsem už zmínil – propojit tyto dva světy. A myslím si, že se mi to daří.
V kapele hrají především klienti ze sociálně terapeutických dílen. Docházíte ale i do stacionáře…
Standa: Dávám si úkoly, které jsou pro mě důležité, a snažím se je splnit. Myslím si, že bychom dokázali konkurovat jakékoliv jiné kapele, ale to pro mě není prioritou. Kapela je taková třešnička na dortu. Něco, čemu se věnuji ve svém volném čase, pokud mi zbyde energie. Moje hlavní práce je ve stacionáři. Tam se cítím jako doma, naplněný láskou. Práce ve stacionáři mě opravdu baví a dobře jí rozumím.
Malí autisté a imobilní lidé, kterým jsem slíbil, že jim budu sloužit, dokud mi to fyzicky a mentálně půjde, zůstanou mou prioritou. Tahle práce mě nesmírně naplňuje.
Kdo všechno je schopen na bubny hrát?
Standa: Co se týče rytmu, na mentalitě vlastně vůbec nezáleží. Rytmus je něco, co člověk má v sobě a nedá se naučit. Mnozí z mých klientů mají skvělý smysl pro rytmus, jsou opravdu bezvadní. Každého by strčili do kapsy. Kdyby si pamatovali, jak hrát, tak je moc naučím na bubny opravdu lehce.
Máme tady skvělé podmínky pro práci, a to nejen díky paní ředitelce, ale i díky ostatním. Všichni tu spolupracujeme, jsme na jedné vlně. Jsem šťastný, že tady mohu pracovat a vystupovat s nimi.
Pozorujete pokroky v rámci individuálních terapií? Je to měřitelné?
Standa: Měřitelné to není. Hudba je láska. Když něco slyšíte víckrát, i když si to hned nezapamatujete, zůstane to s vámi. Tón se dotkne srdce a tam zůstává. A opravdu vidím neuvěřitelné pokroky. Třeba Rita teď se mnou zpívá písničky. Vašek, který dříve sotva trefil buben, se mnou pravidelně parádně bubnuje. I lidé s nejtěžším postižením jsou schopni udělat velký pokrok.
Pokroky jsou obrovské i v sociálně terapeutických dílnách. Lidé tam hrají úžasně. Každý samozřejmě potřebuje jinak velkou míru podpory, než se dostane na pódium. Všichni se posouvají a dnes jsou všichni skvělí, hlavně v tom, že zpívají.
Je o trpělivosti? Nebo v čem tví to know-how?
Standa: Říkáte, že inovuji, ale já spíš přináším svou energii. Snažím se je něco naučit. Stejně jako vy chodíte na koncerty a máte rádi známé písničky, tak já je to tady učím. Oni se to naučí a když začnou zpívat, něco se v jejich srdci a hlavě otevře a už se mnou spolupracují. Už to znají a těší se na to.
Třeba Matěj zpívá „Na všechny padá déšť“ a zná to celé. Je to o tom, že tu vzniká určitá symbióza, která všechno harmonizuje a dělá nám to dobře. Jak jsem řekl, jedině láska a energie tady na všechno fungují.
Pro terapii používáte africké bubny djembe. Proč jste si vybral právě tyto?
Standa: Djembe mají krásný, teplý zvuk. Nejsou ani příliš hlasité, ani příliš tlumené – mají zvuk přesně tak akorát. Já hraji na doubek, který má vyšší tón, abych mohl klienty vést. Djembe opravdu rád doporučuji a prosazuji. Není obtěžující, není agresivní, ale ani mrtvý.
Můžete stručně přiblížit, jak terapie probíhá, pro někoho, kdo o tom třeba vůbec nic neví?
Standa: U klientů, kteří mají mentální postižení, zaměstnávám obě ruce, což aktivuje obě hemisféry mozku. To funguje tak, že nemají čas přemýšlet o ničem jiném. Přitom je ještě učím zpívat, takže jsou plně soustředění. Často používají obě ruce a zpívají, aniž by si uvědomovali, co dělají. Když se jich pak zeptám, na co mysleli, odpovídají, že na nic. A právě o to jde – o vypnutí mysli.
U těch, kteří nemohou hrát, se snažím zaujmout svou energií, rytmem a frázováním. Například autisty oslovuji svou přesností; frázování je přesné a dostávám se do jejich světa. U imobilních klientů pracuji s tím, že mě jen slyší a vidí, a i tak se snažím vytvořit takovou energii, že se začnou pohybovat. To je to, co mě na této práci nejvíc přitahuje.
Mimo Mateřídoušku hrajete ještě ve své kapele…
Standa: Ano mám svojí kapelu – s kterou jezdím po celé republice, je to jenom basa, bicí, instrumentálně alternativně. Jmenuje se Hadem pro mého Munga, teď v listopadu to bude už 13 let. Nejsem tu pro komerční věci a nikdy nebudu. Tak jsem šel ten svůj um nějak zúročit.
Je hudebník vaše původní profese?
Standa: Není, v páté třídě jsem si myslel, že budu hudebník. V 16 letech jsem si koupil svůj první hudební nástroj, ale komunisté usoudili, že ne. Dovolili mi jen dělnické vzdělání. Když jsem se pak po vojně oženil, musel jsem chodit do práce, abych zabezpečil své dvě děti. No a dnes se už konečně živím pouze a jenom hudbou a nemíním to dělat jinak.
Také chodíte do farní charity v Karlových Varech...
Standa: Nejdřív jsem pomáhal narkomanům, protože kamarádi, kluci z kapely fetovali. Poté jsem v Chodově založil kontaktní centrum Útočiště, po 3 letech jsem už z toho byl unavený. A od roku 2019 až do minulého roku jsem docházel do Charity, kde jsem měl potřebu jim pomoct. Ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že nosím energii ze stacionáře do charity – spolupráci jsem ukončil, dal jsem jim všechno, co jsem jim dát mohl. Tyhle dvě věci se nesmí spojit. Teď už budu dělat jen muziku.
Muzika je láska. Jsem tím opravdu pohlcený. Příští rok tomu bude už 40 let, co se hudbě věnuju. Ze všeho, co jsem se na světě naučil, tak jsem nejvíce pochopil hudbu. Vím, že bych měl dělat už právě jenom tohle.
Máte ještě nějaký sen?
Standa: Nemám. Zbývá už jen štěstí. Přece jen – čekám na vnoučata a rád bych hrál alespoň do 75 let. Co bylo, bylo. Co jsem mohl, to jsem odpustil. Co jsem mohl, tak napravil. Co bude, netuším ani za sekundu. Ale vím, že žiju právě teď.
Kdo nebo co je Mungo? – Lasicovitá šelmička, která žije v Indii, živí se nejjedovatějšími hady. Ne že by byla vůči tomu imunní, ale je tak rychlá, a Indové ji chovají i doma.
Natáčení…
Už teď můžeme prozradit, že Kapela No Problem chystá natáčení videoklipu písničky Neřešíme a to přímo v profesionálním nahrávacím studiu! Máte se na co těšit.
Hudbu napsal, slova složil…
Věděli jste že, písničky Neřešíme, Ze života, a Mašle, které si společně zpíváme a hrajeme, pocházejí z pera samotného zakladatele Mateřídoušky Pavla Bráborce? Texty zhudebnil pan Tomáš Štěpánek.
Odkud pochází název kapely No Problem?
„Dali jsme si název No Problem, protože my nemáme žádný problém.“
Foto: Petr Kuželík
